|Rozhovor| Kamila Ilgnerová: „Měla jsem obrovské štěstí, že jsem nasedla do rozjetého vlaku se jménem vinařství Špalek a můžu se učit od těch nejlepších…“

Jak byste popsala svoji pracovní pozici ve vašem rodinném vinařství?
V rodinné firmě, což platí u jakéhokoli oboru, musí být člověk všestranný, musí se umět otáčet a zároveň být tolerantní k názorům ostatních. Když jdu ráno do práce, tak si nemůžu být nikdy jistá, co mě tam vlastně čeká. A ta rozmanitost se mi velmi líbí. Mezi ostatními vinaři jsem si našla své „místo“ v komunitě naturálních vinařů, které vnímám jako inkluzivní, otevřené trendům a cítím se mezi nimi opravdu ve své kůži.

Vinařství je často vnímáno jako tradičně mužský obor. Vidíte nějaké rozdíly ve způsobu, jakým se k vám přistupuje?
Ano, vnímám je, řekněme, velmi citlivě. Popravdě jsem se vinařství většinu svého života opravdu věnovat nechtěla, protože se cítím jako velká feministka a tahle branže je v mých očích tradičně spíše mužský obor. Nechtěla jsem si připadat jako nějaká malá holka mezi muži středního věku. Velmi mile mě proto překvapil až nečekaný respekt ze strany našich mužů – tedy mého táty, strejdy a dědy. Myslím si, že oceňují ženský prvek ve firmě. Z venčí někdy cítím jiné jednání, občas zákazník nebo partner prostě potřebuje jednat s „mužem“, přestože bych na stejné otázky dokázala také adekvátně odpovědět. To mě občas zamrzí.

Jakou roli tedy může ve vinařství zastávat žena, aby byla respektovaná?
Vnímám jako velkou výzvu podporovat ženy ve vinařství. Je jich obecně málo, ale jsou obrovsky šikovné. Osobně k těmto ženám tíhnu, mým velkým vzorem je třeba mladá rakouská vinařka Katharina Gessl, nebo Dominika Černohorská z vinařství Plenér. Věřím, že postupem času se i v této branži vybuduje komunita žen, které budu i já součástí.



Jste zástupce nové, mladé generace vinařů. V čem se třeba liší váš přístup od přístupu vašich rodičů nebo prarodičů?
Vesměs to beru tak, že se učím věci takzvaně „od píky“, což je pro mě přednost stejně jako chápu, že to někdo může vnímat jako nedostatek.  Já ale chodím, ptám se na věci, které třeba tátovi přijdou jako samozřejmost a tím mu občas sundám klapky z očí a přehodnotí pak celou situaci. Takže ve výsledku nás všechny ta moje zvídavost nutí přemýšlet a zkoušet dělat věci jinak. Je jasné, že probíhá určitá mezigenerační výměna názorů, někdy může být i ostřejší, ale u nás vždycky v dobrém duchu. Je to určitá forma brainstormingu, vyložíme karty na stůl a pak se vybere ta nejoptimálnější varianta.

Co pro vás osobně znamená být součástí rodinného podniku, máte prostor pro vlastní realizaci nebo Vás to do jisté míry limituje?
Já tíhnu k přírodě jako takové, k ekologii a moje přítomnost ve vinařství proto zdůrazňuje linii naturálních vín. Realizuju se ale například i graficky, udělali jsme úplně nový web a jsem moc ráda, že je naše vinařství otevřeno inovacím. Musím říct, že v mých očích jsme byli průkopníci vždycky – jako jedni z prvních na znojemské Kraví hoře jsme měli vinice v bio režimu, začali jsme vyrábět nealko nápoje. Tady upřímně velmi vzhlížím k tátovi, strejdovi i dědovi a oceňuji, jejich otevřenost, třeba i k sociálním sítím.



Z prezentace vašeho vinařství je patrné, že se snažíte přibližovat mladší klientele? Máte na tom svůj podíl?
Ano, je to tak, ale vyplývá to přirozeně z mé přítomnosti ve vinařství. Jsme tady v podstatě čtyři členové rodiny a ke každému z nás chodí jiný druh zákazníků, který je každému blízký. Ke mně logicky tedy ti mladší a také ti ze zahraničí prostě patří.

Když už jsme u té mladé generace, na jaká vína slyší podle vás právě mladí lidé?
Hodně vinařů a celkově můžeme mluvit i obecně o všech producentech alkoholu se v současnosti potýká s tím, že mladí lidé pijí mnohem méně alkoholu, než tomu bývalo dříve.  A když už pijí, tak pijí líp, ve smyslu kvalitnějších nápojů. Může to být z jakýchkoli důvodů, třeba řeší svá traumata psychoterapií, místo aby se obraceli k alhoholu. (smích) Nebo může hrát svou roli, že pití vína se stává luxusem, který si mladí lidé nemohou až tak dovolit. Každopádně trendy, tak jak je pozorujeme v našem vinařství jsou takové, že mladá generace se více zajímá o experimentální vína, o nízkokalorická – tedy o vína, která jsou svěžejší a lehčí. To je alespoň moje vlastní zkušenost a myslím si, že bude velkou výzvou naučit lidi znovu pít. My se k tomu postavíme čelem. (smích)

Jaká vína máte ráda vy?
Baví mě, když mě vína překvapí. Jsem stoupencem právě těch experimentálních vín, ať už se jedná o oranžová vína nebo třeba o „Pét-Naty“. Vyrostla jsem však na našich tradičních vínech, takže ocením i klasiku a spíše tedy bílá vína.

Vaše vinařství by se dalo rozhodně označit za nekonvenční. Kdo přichází s inovacemi?
U nás funguje demokracie, takže nemůžu jmenovat jednoho člověka. Třeba můj strýc Marek Špalek se rád věnuje různým inovacím, můj táta sní o tom, že jednou budeme obdělávat vinici pomocí dronů. Oba přijímají to, že doba se mění a často se tak inspirují i od jiných vinařů, i ze zahraničí.

Vinařství Špalek se snaží podporovat celou komunitu v okolí Kraví hory. Co vás osobně motivuje k aktivitám jako jsou vyhlídky nebo hmyzí hotely? Je to jen snaha odlišit se?
Určitě za tím nestojí promyšlená marketingová strategie, jde nám spíš o to, že jako vinaři, respektive podnikatelé bychom měli vracet svému okolí to, co z něj bereme. Ve vinicích se proto snažíme vytvářet prostředí pro pestrou přírodu, pro rostliny i živočichy a pomáhat tak přirozené biodiverzitě. Pak se taky snažíme, aby byly vinice atraktivní i pro lidi, kteří k nám jezdí. Aby tam mohli příjemně strávit čas. A v neposlední řadě je příjemné prostředí důležité i pro nás, abychom i my z toho měli radost. Třeba můj bratr se na vyhlídce ženil. To je pro nás stěžejní – pečovat o své okolí. Naše babička se neustále stará o květiny a výzdobu, nezištně tak přispívá k celkové atmosféře vinařství.



V nabídce máte vína naturální i bio…je tohle v dnešní době cesta, jak se mezi moravskými vinaři prosadit?
My tento druh produkce bereme spíše jako společenskou zodpovědnost. Děláme to hlavně pro sebe, pro naši půdu a pro naše děti – ne pro tvrdý byznys. Vlastně s tím máme mnohem víc práce než s běžným vinařstvím, ale ty vinohrady nám to vrací – jsou živé a přináší nám to ohromnou radost. Přestože je i mezi naturálními vinaři veliká konkurence a naturální vína jsou dnes na vysoké úrovni, pro mě je to srdcová záležitost a já se na nich vlastně učím, co a jak dělat. Velká rozhodnutí jsou však koncensem nás všech, zcela volnou ruku jsem dostala například při návrhu etiket a celkového designu lahve.

Jak se u vás o vínech vlastně rozhoduje, děláte si nějakou rodinnou degustaci?
Co se mi na práci ve vinařství moc líbí, je náš pravidelní denní rituál u babičky. Ta nám v devět hodin připraví svačinku, všichni členové rodiny se sejdou a odehraje se taková neoficiální porada. U toho se probere všechno důležité a někdy je třeba i něco chutnat a rozhodovat, co s tím dál. Já se nepovažuju za odborníka, ale měla jsem obrovské štěstí, že jsem nasedla do rozjetého vlaku se jménem vinařství Špalek a můžu se učit od těch nejlepších, od profesionálů v oboru. Takhle to má asi málokdo a já jsem za to opravdu vděčná. Moc ráda si od nich nechám poradit, vysvětlit, pomoct.

Kromě tradičních odrůd sázíte i na odrůdy rezistentní vůči houbovým chorobám PIWI. Jaký je váš názor na jejich pěstování a jak se vám s nimi pracuje? Vnímáte je jako budoucnost moravského vinařství
Rezistentní odrůdy mají bezesporu své přednosti, ale dle mého názoru ty tradiční odrůdy nikdy nemohou nahradit. My se tady na Kraví hoře u Znojma potýkáme s velkým suchem, ale PIWI odrůdy na sucho trpí bohužel srovnatelně. Máme jednu tuto odrůdu, jedná se o Donauriesling a jsme z ní opravdu nadšení. Jiné odrůdy například musíme stříkat třeba osmkrát, zatímco Donauriesling jen dvakrát. Takže ten rozdíl je opravdu viditelný. Tuto odrůdu pak zpracováváme jako takové klasické líbivé víno, s obsahem zbytkového cukru, přece jen má v sobě určité aroma PIWI odrůd. Naopak pro naturální vína preferuji tradiční odrůdy, podle mě naturálnímu vínu nejvíce sluší pinoty a s těmi pracuju v podstatě nejvíc.

Sama se věnujete také prezentaci vín v zahraničí (Švédsko, Polsko, Kanada), jak na ně reagují zahraniční zákazníci?
Je pravda, že naše naturální řada je převážně cílená na zahraniční trh. V průběhu studia jsem hodně cestovala, žila jsem v zahraničí, a tak jsem schopná odprezentovat vína stejně dobře v angličtině jako v češtině. I názvy vín jsou uváděna v angličtině, na začátku tohoto roku jsme třeba začali naturální řadu prezentovat a prodávat pod značkou Špalek Naturel. Od naší kanadské importérky mám velmi pozitivní zpětnou vazbu, ale upřímně si myslím, že to bude chtít ještě určitý čas. Exportujeme tak především naše tradiční vína.

Blíží se další ročník soutěže Vinařství roku. Už jste byli vítězem v kategorii Malé vinařství roku (2024). Jaké jsou vaše ambice?
Podařilo se nám obhájit titul po deseti letech a vnímáme tuhle soutěž jako důležitou zpětnou vazbu. Účast ve finále v předchozím roce nám pomohla dozvědět se, na čem máme ještě zapracovat, a to se pak zúročilo. Loňské vítězství nám udělalo velikou radost a náš děda byl nesmírně dojatý. Bereme to jako ocenění dlouhodobé poctivé práce. Letos jsme se ale rozhodli dát si pauzu, dát také prostor jiným, aby se i oni mohli zviditelnit. Chceme se teď věnovat našim interním věcem, zapracovat na kvalitě vína a celkově na provozu. Naše vína samozřejmě dál přihlašujeme do soutěží, například na Salon vín a mnohé další.

Máte nějakou oblíbenou vzpomínku z dětství, která je spojená s vinařstvím a formovala váš vztah k němu?
Jak jsem říkala v úvodu, dlouho jsem v oboru vinařství pracovat nechtěla, protože jsem od dětství viděla, kolik to zabere času a jak je to tvrdá práce, jak táta chodíval pozdě domů a věnoval tomu všechno. Na druhou stranu to bylo moc krásné prostředí, pamatuju si z dětství, jak jsme s babičkou hledaly myšku v pískovcových sklepech, nebo jak děda s babičkou lepili etikety na lahve ručně, tapetovacím lepidlem. Na jednu etiketu jsem nakreslila panáčky a to máme snad ještě někde schované. Vzpomínky z dětství mi zůstaly krásné, ale s postupem času jsem si začala uvědomovat, kolik je to práce a že to vlastně není jen obyčejná práce „od-do“, ale určitý životní styl. Pak jsem žila v zahraničí a nějak se mi začalo stýskat po domově. No a tak se to vyvrbilo, že jsem se vrátila, začala se starat o náš apartmán, dodělala si vysokou a teď si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného a pracovala pro někoho jiného než pro svoji rodinu.

Co vás na práci ve vinařství nejvíce naplňuje? Je to spíše čas strávený ve vinici, nebo moment, kdy vidíte, jak lidé ochutnávají a užívají si vaše víno?
Je to určitě komplex věcí, mezi něž patří i ranní porady u babičky, vyzdvihla bych ale kontakt se zákazníky, zpětná vazba od nich – když se jim člověk opravdu věnuje, provede je po sklepě, připraví degustaci, povídá si s nimi a oni to na závěr ocení, pochválí. To mě hřeje u srdce nejvíc.

Vinařství je celoživotní práce. Jak se vám daří nacházet rovnováhu mezi pracovním a osobním životem? Zbývá vám čas na koníčky?
Já osobně si umím odpočinout a dala jsem si za úkol, že naučím odpočívat i ostatní členy rodiny. To se mi, pravda, ještě moc nedaří, ale je to opravdu důležité. Myslím si, že pracuju víc, než běžný člověk v mém věku. Ale stále se to nedá srovnat s tím, jak usilovně pracují lidi okolo mě.



Jaké je vaše nejoblíbenější roční období ve vinici?
Podzim okolo vinobraní, když už začíná být trochu chladno a ráno je mlha, jde se sklízet a člověk si utrhne hrozen a z něj půlku sní. Na podzim se hmatatelně zúročí celoroční práce a konečně vidíte nějaké výsledky.

Kde se vidíte třeba za 10 let, jaký je váš nejtajnější vinařský sen?
Nad tím jsem nikdy úplně nepřemýšlela… Myslím si ale, že budu tady. Můj velký sen je naučit se řídit traktor. (smích) Kariérní ambice úplně nemám, přála bych si, aby se nám za deset let dařilo alespoň tak dobře jako dnes, abychom měli zdravé vinohrady a zastavilo se globální oteplování.

A poslední, zatím hypotetická otázka – co jednou budou dělat vaše děti? Chtěla byste, aby šly ve šlépějích svých předků a věnovaly se rodinné tradici?
No, to nepředbíhejme, kdo ví, co mi život připraví. Ale samozřejmě by to byla hezká představa, že mé děti převezmou pomyslné žezlo a vinařství se bude dědit z generace na generaci. Na druhou stranu bych chtěla, aby moje děti jednou dělaly to, co je bude činit šťastnými. Stejně jako mě nikdy nikdo nenutil tady být, tak bych to nemohla udělat v budoucna ani já jim. Když si k tomu najdou cestu, bude to krásné a když ne, tak to vůbec nevadí, protože je nás v rodině hodně, a tak nemám strach, že by se toho někdo nechopil.

Kamila Ilgnerová

- Vystudovala management v hotelnictví a cestovním ruchu se zaměřením na gastronomii
- Preferuje oblast naturálních vín, společně s produkcí bio vín vnímá tuto oblast jako součást společenské zodpovědnosti jejich vinařství vůči krajině, přírodě, lidem okolo
- Na své práci má nejraději přímý kontakt s lidmi
- Má ráda cestování, dobré jídlo, cvičí jógu a třeba taky háčkuje
- Jejím velkým snem je naučit se řídit traktor