|Rozhovor| Dominika Černohorská: Vinařství je pro mě o respektu ke krajině, komunitě a odvaze dělat věci po svém

Dominiko, vaše dosavadní cesta působí téměř jako filmový příběh. Dnes stojíte v čele Vinařství roku 2025, ale přitom jste na obor vinařství podala přihlášku představující „zadní vrátka“. Jak to tehdy bylo?

Je to tak. Po gymplu jsem nevěděla, co bych ráda v životě dělala. Neměla jsem zápal pro žádný konkrétní obor. Rok jsem studovala jazykovku a pak jsem si podala deset přihlášek na různé obory. Tatínek, který se tehdy ve vinařském byznysu pohyboval, mi navrhl, ať zkusím i vinařství jako jedenáctou, záložní možnost. Byla jsem lehce skeptická, ale během roku studia angličtiny mi ta myšlenka v uzrála v hlavě. Uvědomila jsem si, že studovat něco odborného, hmatatelného a spojeného s přírodou mi bude dávat ten největší smysl.

Vinařství Plenér jste založila s Ivem Markem, svým bývalým zubařem. To je v českém vinařském světě docela unikátní partnerství. Jak se z pacienta a lékaře stanou společníci ve vinařství?

Byla jsem Ivova pacientka už od dětství, rovnal mi zuby, a protože jsem byla lehce komplikovaný případ, zkoušel na mě tenkrát různé ortodontistické pomůcky, v jeho křesle jsem trávila hodně času a ke svému zubaři si vypěstovala přátelský vztah. Později jsme se po letech potkali na Valtických vinných trzích. To už jsem byla v euforické fázi na konci svého studia a pracovala ve Vinařství Volařík. Ivo miloval víno, chtěl koupit vinohrad a založit vinařství jen tak pro radost. Já jsem o vlastním projektu tehdy jen snila jako o něčem, co možná někdy přijde. Neměla jsem kapitál ani dědictví a teprve jsem vplouvala do reality oboru. No, a tak se tyto naše sny ukázaly jako propojitelné a dohodli jsme se na spolupráci. Ivo mi dal velkou svobodu se vyvíjet.

Jak máte rozdělené kompetence?

Často vedu vinařství podle své vize – někdy jdu za svými nápady velmi sveřepě, i když třeba v danou chvíli neumím racionálně zdůvodnit každý jednotlivý krok. Prostě cítím, že to tak musí být. Důvěra ze strany Iva je pro mě klíčová, stejně tak je důležité, abychom všichni ve vinařství věřili tomu, co děláme a souzněli s tím, jakou cestou jdeme.

Začínali jste před deseti lety, v roce 2016. S jakou vizí jste tehdy do Plenéru šla?

Šla jsem do všeho s obrovským nadšením a upřímně i s velkou naivitou. Kdybych tehdy věděla, co všechno mě čeká, asi bych byla daleko víc ustrašená. Nesmírně důležití pro mě byli a jsou přátelé a kolegové, které na své cestě kolem sebe mám. V začátcích Plenéru to byl hlavně Jindřich Kadrnka a Honza Stávek. Byli tam, pomáhali, radili a kryli mi záda. Na začátku jsme hodně improvizovali a taky jsem vycházela z toho, co jsem se naučila ve škole a viděla kolem sebe. Traktorové práce nám dělali sousedé z okolních vinohradů, používali jsme herbicid pro likvidaci plevele v příkmenném pásu (pozn. to je v ekologii zakázané). Ale postupně a vlastně docela rychle jsem zjišťovala, že tudy moje cesta nepovede.

To vás tedy dovedlo až k ekologickému hospodaření, za které jste letos získali i Cenu Vinatura. Byla to intuice, nebo racionální rozhodnutí?

Byl to vývoj. Ivo chtěl jít do ekologie od začátku, ale já jsem si tímto stylem hospodaření ještě nebyla jistá na sto procent. Musela jsem k tomu dojít skrze praxi a pozorování vinohradů, krajiny. Ekologie je pro mě komplex, nevyhovuje mi pouhé následování pravidel nebo receptů, potřebuju všechno nejdříve pochopit a cítit, že to je opravdu ono. Teď navíc poznávám, že je to učení na celý život. Postupně otvírám dveře témat a problematik a za každými dveřmi jsou několikatery další. Při zakládání nových vinic včleňujeme mezi révu tzv. ostrůvky pestrosti se stromy, keři a bylinami, snažíme se rozbíjet monokulturu a rozvíjet co nejvíce přirozenou biologickou ochranu. Podporovat pestrost, život v půdě ale i nad zemí je pro zdravou vinici klíčové.

Plenér je známý svou silnou komunitou. Prý k vám přátelé jezdí pomáhat i na brigády?

Tohle u nás funguje od samého začátku a jsem za to nesmírně vděčná. Když jsme začínali, jezdili mi pomáhat se všemi pracemi ve vinohradech kámoši ze všech koutů republiky. Dnes je kolem nás organická bublina lidí, kteří Plenér milují. Vinobraní jsou u nás velká komunitní událost, díky které můžeme všechny hrozny sbírat ručně. Loni jsem během vinobraní psala na Instagramu online deník, aby Ti, co nemohli zrovna na Pálavě být s námi viděli, co se v Plenéru děje. Baví mě naše nadšení sdílet.

Odkud se vynořil nápad, abyste v době nejtěžší fyzické práce ve vinohradu ještě psala deník?

Nápad byl můj. Psaní a sdílení mě baví. Chtěla jsem psát už rok předtím, jen to kvůli technickým překážkám nevyšlo. Takže jsem moc ráda, že se to povedlo loni, a že každodenní zprávy z vinice a sklepa četlo tolik lidí. Přišly ke mně i zpětné vazby od zákazníků, kteří díky deníku teď ví i víc informací o vínech, vinohradech, a to mi dává velký smysl.

Vinařství Plenér bylo v soutěži Vinařství roku oceněno tou nejvyšší cenou. Dokážete vyzvednout jednu jedinou věc, která jej odlišuje od ostatních vinařství?

Těžko se mi to hodnotí, možná ten náš obrovský zápal, radost, autenticita a opravdovost. Nepostradatelná pro týmovou práci je pro mě atmosféra.

Titul „Vinařství roku 2025“ je obrovský úspěch. Co pro vás tato cena znamená?

Při vyhlášení jsem byla opravdu v šoku. Jsem velmi emotivní člověk, ale ve chvíli, kdy zaznělo „Vinařství Plenér“ mi emoce někam odešly a zůstal jen údiv. Nejčastější otázka, kterou po vyhlášení dostávám je, jestli vítězství beru jako závazek. Beru ho jako ocenění toho, co děláme a mám z toho radost. Závazek je pro mě každá vysazená hlava révy nebo vyprodukovaná láhev. Držet si kvalitu a posouvat ji dopředu směrem, kterému věřím, je pro mě přirozenou součástí konání.  Naše vítězství vnímám jako velkou změnu v oboru vinařství jako takovém. Vyhrálo malé, nemainstreamové vinařství vedené ženou. To je velká změna. Soutěž se letos opírala o nové „desatero“, podle kterého se vítěz vybíral. To klade důraz mimo kvalitu produktu také na autenticitu, inspiraci, komunikaci, udržitelnost a práci v krajině. Díky tomuto „desateru“ se smazaly rozdíly mezi velkým, středním a malým vinařstvím a najednou jsme všichni na stejné lodi. Byla jsem nadšená, jak jsou myšlenky desatera krásně napsané a taky, že jsou tam obsaženy pilíře, které jsou i pro mě osobně velmi důležité. Nevnímám to tedy jenom jako naše vítězství, ale celkové vítězství celého oboru vinařství v ČR. A já se moc těším na další ročníky, další inspirace a další „vítěze“.

Až emoce trochu odezněly, co jste si sama pro sebe řekla? Jsme dobří, nebo pojďme makat ještě víc?

Vlastně je docela vtipné, že vyhrálo vinařství, které má „zarostlé“ vinohrady a tvoří nefiltrované víno. To je změna paradigmatu! Říkala jsem si, že bych pro náš tým měla nechat vyrobit trička s nápisem: Máme zarostlé vinohrady, kalné víno a jsme Vinařství roku! Beru to s pokorou, ale i s velkou radostí, že se svět vína mění, ubírá se k podstatě zdraví půdy a přemýšlení o ní v horizontu generací a že i náš přístup, který se nesnaží o obecně přijatelný obdiv, může dojít k takovému uznání.

Jak chcete, aby bylo vaše víno lidmi vnímáno?

Moc ráda jezdím za vínem do světa, a tak bych si přála, aby jakékoli víno vytvořené u nás na Moravě nebo v Čechách vnímali lidé s nějakou vlasteneckou hrdostí. Právě tak, jak je to přirozené v zahraničí. Přála bych si, aby víno ve skleničce lidé vnímali jako výsledek konkrétní práce konkrétních lidí v konkrétní zemi, kde všichni žijeme.

A jak tedy konkrétně zapůsobí víno z Plenéru?

Jako pravdivé, ráda takto naše víno popisuji. Velkou radost mi dělá, když si k nám najdou cestu lidé, kteří s podobným stylem vína dosud neměli žádnou zkušenost. Protože sídlíme v Pavlově, což je hodně turistické místo, často se stává, že k nám nahlédnou návštěvníci, kteří původně hledali úplně jiný styl vína. Nakonec u nás ale stráví celý večer a nadšeně pijí třeba střik z naší nefiltrované Frankovky. Je fascinující sledovat, jak se jim v hlavě boří předsudky o tom, co by jim mělo chutnat. Jsou pak upřímně šťastní, protože zažili něco, co vůbec nečekali, a navíc nahlédli na příběh za skleničkou – a to je pro mě ten nejlepší výsledek.

Už jsme zmiňovali, že letos Plenéru byla historicky poprvé udělena „Cena Vinatura“. Kdybyste měla pojmenovat jeden konkrétní moment v roce, kdy ve vinici cítíte, že vám vaše půda tu ekologickou péči vrací, který by to byl?

Ten nejsilnější moment je ve vinobraní. To je všechno nejsilnější. Život ve vinici, úroda, očekávání spojené s tvorbou nového ročníku a úleva, že jsme zvládli další vinohradnický rok. Ten pocit, když stojím ve vinohradě, kde to kvete, voní, slyším cvakání nůžek, to je ten moment. I když tohle všechno zní velmi poeticky, je to hlavně dřina. Dlouhá desetiletí bylo zemědělství orientované jen na maximální produkci a vytěžování půdy, což vytvořilo nehostinné plochy bez stínu a života, kde se necítí dobře živé organismy, ptáci ani lidé. Je hřejivé vidět, jak se do vinic vrací biodiverzita – když tam znovu rostou stromy a keře tak, jako tomu bylo na Pálavě před sto lety. I když je v našich podmínkách extrémně těžké opustit zajeté koleje intenzivního hospodaření a musíme spoustu věcí zkoušet metodou pokus-omyl, ten pocit, že vracíme život nejen tomu, co je vidět nad zemí, ale hlavně do půdy pod námi, je pro mě potvrzením, že jdeme správnou cestou. Z tohoto důvodu vzniklo i sympozium „Pestrá vinice“, které jsme s kamarádem Honzou Čulíkem v roce 2023 pořádali. Cílem bylo sdílení zkušeností a inspirativních přístupů s ostatními.

A funguje to? Chtějí se vinaři o své, mnohdy těžce nabité, zkušenosti rozdělit?

Já tomu věřím a mám pocit, že kolem mě to začíná fungovat. Sdílení zkušeností mezi vinaři vnímám jako naprosto přirozenou a velmi důležitou věc. Nedávno mi například po vyhlášení Vinařství roku volal jeden vinař s dotazem, zda by mohl nahlédnout do našich plánů pestré vinice. Cítila jsem lehkou rozpačitost ohledně „kopírování“ myšlenky, ale moje odpověď byla jasná: Kéž by to okopírovali všichni! Sama jsem si tuto inspiraci přivezla z konkrétního vinařství z Rakouska.

Na vinohradech se rozšiřují budky pro dudky, které vy už dávno máte. Jak dál pokračujete v podpoře ptactva?

U nás to začalo díky kamarádovi a fotografovi Michalovi Rozsypalovi, který ptactvo miluje a sleduje. On věděl, že kolem našich vinic dudek lítá, ale protože v okolí chybí staré vykotlané stromy, kde by mohl přirozeně hnízdit, budky mu v tom pomohly. Máme i budku pro sýčka a nedávno jsme k nim přidali dalších osmnáct budek pro různé druhy ptáků. Každý má v tom přírodním koloběhu svou nezastupitelnou roli – třeba takový ťuhýk je skvělý pomocník v boji proti myším. Nejsem odborník na ornitologii, ale moc ráda se s experty radím a naslouchám jim. Pro mě je důležité, aby byl vinohrad živý. Krásným důkazem, že to funguje, je i to, že u nás v řádcích rády odpočívají srny. I když jsou pro nás vinaře kvůli okusu jemně neoblíbené, v ekologických vinicích rády lehají, protože jim postřiky z bylinek voní a je jim tam zkrátka dobře. A i srnka do krajiny patří a my hledáme cestu, jak si z ní udělat kámoše, třeba jí nabídnout k okusu něco jiného než révu. A přesně o tom to je – vytvářet místo, kde je dobře lidem, zvířatům i rostlinám.



Jste jednou ze zakládajících členek spolku Mladí vinaři. Jak tato myšlenka vznikla? Je to jen formální sdružení, nebo skutečná parta?

Celé to začalo v roce 2016 na veletrhu ProWein, kde jsme s kamarádkou Evou Pelikánovou viděly, jak skvěle fungují spolky mladých vinařů v zahraničí – ať už to byla německá Riesling Generation nebo rakouští Junge Wilde Winzer. Jejich expozice měly neuvěřitelnou energii a ukázaly nám, že prezentace vína se dá dělat úplně jinak, moderně a bez té tradiční ‚kostnatosti‘. Když jsme Mladé vinaře zakládaly, nechtěly jsme jen další profesní unii. Naším cílem bylo vytvořit partu lidí, kteří spolu budou rádi chodit na pivo a lidsky si sednou. Ta chemie je pro nás klíčová. Za ty roky už někteří členové odešli a noví přišli, ale pokaždé, když vybíráme někoho nového, je pro nás lidský faktor důležitější než cokoli jiného. Je to komunita, která nás baví a nabíjí, a přesně tak to cítí i lidé, kteří se s námi potkávají na našich akcích.

Lze si vaše víno koupit i někde v zahraničí?

Ano, naše vína si už našla cestu do světa, i když se nepovažujeme za žádné obří exportéry. Naším největším zahraničním trhem je momentálně Itálie, kde máme opravdu silné zastoupení, což nás u takové vinařské velmoci moc těší. Kromě Itálie nás v Evropě najdete i ve Švédsku, Finsku a Polsku. Ze zámořských zemí exportujeme např. do USA a čerstvě jsme vypravili po jedné paletě také do Kanady a Austrálie. I když je úspěch v zahraničí skvělý, bylo by moc příjemné, kdybychom v budoucnu dokázali celou naši produkci prodat doma v Česku. Export je pro nás velmi zajímavou zkušeností, ale domácí trh a blízkost našim zákazníkům a jejím chutím mi dává největší smysl.

Vinařství je u nás stále vnímáno jako mužský svět. Jak se v něm jako žena cítíte? Setkáváte se s předsudky?

Vinařství bylo dlouho dominantně mužskou doménou a v Česku tenhle stereotyp stále přežívá. Je fascinující sledovat ten rozdíl mezi domovem a zahraničím. Když prezentuji naše víno v cizině a řeknu, že jsem vinařka, lidé mi s uznáním gratulují. U nás doma se mi ale běžně stává, že když řeknu ‚já jsem vinař‘, lidé si myslí, že si z nich dělám legraci. Okamžitě se začnou pídit po tom, jestli za tím vínem stojí tatínek, dědeček nebo manžel. Jako by ženská role byla automaticky vnímaná jako doplňková.

Dá se s tím nějak bojovat?

Nechci říkat, že s tím přímo bojuji. Čím jsem starší, tím mě spíš určité předsudky a vzorce chování více mrzí a přijdou mi zbytečné. Je to jednoduché – stačí respekt a uznání odbornosti bez ohledu na gender.

Máte čas i na jiné koníčky?

Víno je pro mě koníčkem i prací zároveň. Je to svět natolik pestrý, že z něj vlastně nikdy nemám potřebu utíkat. Když mě unavují lidé, schovám se do vinohradu; když potřebuji vybít kreativitu, vymýšlím akce, obsah na sítě, nové produkty. Ale abych si udržela čistou hlavu a energii, potřebuji sport. Je pro mě naprosto zásadní částí života. Potřebuji se hýbat, abych mohla fungovat a cítila se dobře. Před dvěma lety jsem si během vinobraní „utrhla“ koleno, takže s běháním jsem musela na chvíli přestat, ale o to víc teď chodím trénovat do posilovny nebo si zacvičím jógu. A miluju cestování. Je to pro mě obrovský zdroj inspirace a víno do mých cest stejně po každé nějak implementuju. Stejně tak mě nabíjí čas strávený s blízkými přáteli.

Jaký je teď váš velký sen, ke kterému upínáte svou pozornost?

Možná vás to překvapí, ale mé sny nejsou o dalších titulech nebo o tom, abych byla úspěšná jako nějaký můj idol. Můj největší sen je vlastně teď docela prostý, ale osobní, ten si nechám pro sebe. Ten další je odvážný: chtěla bych mít krávu. Zvířata do krajiny a k vinařství patří, ale nechci nic lámat přes koleno – věřím, že tyhle věci přijdou samy, až nastane správný čas. V profesní rovině si přeji hlavně to, aby naše víno lidem dělalo stejnou radost, jakou mně přináší vinařství jako takové. A kdybych měla mít jedno velké přání, tak aby se nám tady v Česku žilo lépe v tom smyslu, že budeme více hrdí na to, co u nás vzniká. Přála bych si, aby lidem nebylo jedno, co podporují, a aby dokázali ocenit kvalitu našich potravin, od poctivých brambor až po víno.

Kdo je Dominika Černohorska

• Věk a původ: 38 let, rodačka z jižní Moravy.
• Vzdělání: Absolventka oboru Vinařství a vinohradnictví na MENDELU.
• Osudová volba: Studium vinařství zvolila jako „zadní vrátka“.
• Vinařství Plenér: Založila ho v roce 2016 v Pavlově společně se svým tehdejším zubařem Ivem Markem.
• Čerstvý úspěch: Absolutní vítěz prestižní soutěže Vinařství roku 2025.

Vztah k přírodě: Držitelka Ceny Vinatura za udržitelnost, zakládá si na ekologickém přístupu, ve vinohradech instaluje například i budky pro ohrožené druhy ptáků (dudky a sýčky).

Poslechněte si další rozhovor s Dominikou v podcastu Červený nebo bílý? 41. epizoda na Spotify.